Reklama
 
Blog | Alex Koenigsmark

Existuje kulturní politika? Má existovat nebo musí?

V rozhlasovém pořadu Jak to vidí... se mne moderátorka v rámci debaty o cenzuře zeptala, zda jsem sám na sobě někdy cenzuru zažil. Mluvil jsem jen o době před sedmnácti lety (je zvláštní, když si uvědomíme, že sedmnáct let po Vítězném Únoru bylo v roce 1965 a vzpomeneme-li si, pokud jsme už žili, jaká to byla doba) a nezmínil jsem se o posledním případu, který je starý sotva rok. Napsal jsem tehdy - rozhodovalo se o tom, kdo bude ministrem kultury a jako obvykle se rozvinula nekvalifikovaná diskuse o zbytečnosti či užitečnosti téhož - úvahu a poslal ji do Lidových novin. Článek už byl zařazen do čísla, když si ho povšiml zástupce šéfredaktora a zase vyřadil. Že mi nikdo nic neřekl a neodpověděl, je samozřejmé. Takže ta úvaha je tady.

Když se při příležitosti hledání a jmenování nového ministra kultury diskutovalo o tom, zda vůbec máme mít ministerstvo kultury, zazněla spousta starých melodií – ministerstvo by mělo být zrušeno, protože kulturu netřeba řídit, jde jenom o rozdělování peněz, význam ministerstva je nevalný, ochranu památek a jakousi podporu domácí „vysoké“ (to nejsou mé uvozovky) – pokud ji vůbec potřebuje – mohou zajistit zákony a fondy atd. Moudrý Tigrid prý hned po nástupu do funkce zauvažoval o zrušení ministerstva…Levice si prý tradičně a bezdůvodně myslí, že kultura bez podpory státu ve vlčí kapitalistické společnosti zanikne… Jenže prý stačí jen rozdělovat nějaké peníze…

Nu, Tigrid tak ani tak nezauvažoval, jako ho do toho úřadu těmito slovy lákal Václav Havel, který paradoxně podobně jako řada politiků ODS trpěl syndromem minulé války a šlo mu hlavně o boj proti státnímu dirigismu. Pavel Tigrid, skvělý novinář, jenž nebyl moc dobrým ministrem, nicméně, pokud vím, nevypracoval v tomto smyslu ani jednořádkový návrh.

Vzpomněl jsem si, jak kdysi navštívil Prahu mladý ruský operní zpěvák, vypůjčil si auto, objížděl den naší zemí a pak prohlásil, že Čechoslovákija je překrásný gorod v sredu Jevropy. Protestoval jsem, že jsme země. Boris argumentoval tím, že když jedeš, stále vidíš aspoň jeden dům. Gorod, opakoval. Z okolí Prahy se mu nejvíc líbil Špindlerův mlýn.

Reklama

Napsal jsem kdysi a s chutí se opakuji: První republika na svém počátku vycházela z „nesamo­zřejmosti národa“ (někteří pamatují, jak tímto termínem Milan Kun­dera kdysi vyvolal velmi vášnivou polemiku) a proto přijímala po svém vzniku mezi prvními kulturní zákony (např. zákon o knihovnách – co udělaly kdysi knihovny pro samostatnost, může jejich nedostatek udělat pro nesamostatnost, byť v jiné formě). Dnes si připadáme samozřejmí, ale je to tak? Tolik obyvatel, co my, má dnes už pomalu nejen Istanbul, ale i Ankara. Pro případné hnidopichy podotýkám, že to nevím přesně a je to jedno.

Politická vrstva, které říkám „inženýři z malých měst“ s takovými názory obvykle přichází první, protože chápe „kulturu“ jako zábavu po práci, obchodu a tenisu, dnes i golfu. Spisovatelé, říkají, budou psát i zadarmo, malíři malovat – no a co? Životní kvalita, která maloměstským inženýrům při tom stačí a které říkám „syté bavorské městečko“, jistě materiálně není nic hrozného, nemůže ale být spirituálním cílem žádné moderní společnosti, natož státu. Nemá totiž myšlenku.

Inženýři fatálně zaměňují pojmy. Nejde jen o peníze.

Když už jsme u peněz: nejde také jen o to, vyžebrat u nějakého polostátního sponzora typu ČEZ příspěvek na nějaký festival, ale spíše hledat přirozené kompenzační zdroje. Logické by bylo – kazíš obecný vkus a vyděláváš na tom? Tak tedy aspoň zaplať.

(Mimochodem, cenzura grošem, „prodejností“ a „sledovaností“ – v uvozovkách záměrně – je pomalu horší, než ta někdejší ideová, jelikož nepronásleduje jen některé myšlenky, ale v zásadě jakékoliv, protože určuje jako rozhodující vkus hlupáka – a tím ho zároveň vytváří. Nu a to je největší hřích Vladimíra Železného, neboť někdejší ředitel Novy má samozřejmě pravdu, když tvrdí, že se díky jeho programu jen ukázalo, že náš národ není opatřen žádnou výjimečnou kulturností, jenže kdyby právě on této průměrnosti tak chamtivě a bezostyšně nenadbíhal, nikdy by se nebyla mohla rozvinout až k formátu obecného měřítka kvality.

Ale je to stejné, jako s tím , o čem píšu níže – nenastavili jsme mantinely, dovolili jsme mu to a nedivme se tedy, když k nám nyní hovoří z obrazovek věru drsnými slovy noví Hrdinové – kurvy, podvodníci, pasáci, pitomci a ostatní vyvolení velkého bratra. To on jim otevřel dveře. Ale nebyl sám. Spolu s ním to byli všichni, kdo věří v samospasitelnost nabídky a poptávky. Jenže dnes už víme, jak ji vytváří reklama apod.)

Proto po tolika nekonečných debatách o vícezdrojovém financování nemohu (no mohu, přijmu-li hloupost nebo úplatnost jako důvod – ono Werichovo: já to dělám částečně z blbosti a částečně za cizí peníze) dodnes pochopit, proč nebylo a není možné například říci: prima, pornografie je zdaněna deseti procenty navíc a ty jdou rovnou na kinematografii, proč nebylo a není možné připustit, aby tabákové firmy sice nesměly mít reklamu, ale směly sponzorovat jen vskutku náročné kulturní projekty s tím, že jejich jména nesmí být tištěna jinak než petitem…

Populace hned tak kouřit nepřestane (já si taky sem tam dávám doutníček) a tabákové firmy si holt jenom rozdělí ty dividendy. Chovám podezření, že jim to vlastně vyhovuje. No a vždycky se najde mudrc, který nejprve koktá něco o nesystémových řešeních (křišťálovým příkladem této výmluvy jsou nekonečné návrhy a následné odmítání omezení poslanecké imunity či snížení platů. Jednotlivě otázáni všichni poslanci odpoví, že jsou pro, ale musí jít o systémové řešení, ne o nějaký populismus – a pak si svorně odhlasují větší imunitu a víc peněz. Svým způsobem je to skutečně systémovější) a pak vymyslí argument typu „proč by měl někdo, kdo chce jít na americký film, platit korunu z lístku korunu na české filmy, které ho nezajímají?“ Na to odpovídám: Proč bych měl ze svých daní platit poslance, kteří mě nezajímají? Co když chci platit jenom některé?

Takže: kultura je částí státu, ale především je stát jenom součástí kultury a společnost celá je kulturou. Umění, živé umění i památky, které většina stále zaměňuje s kulturou jako takovou, to je jenom vrcholem ledovce; jemu opravdu postačí svoboda, aby žilo naplno a stát má být jen největším mecenášem.

Kultura je však mnohem, mnohem širší pojem: kultura je výsledkem vývoje a práce, spadá pod ni všechna historická lidská tvořivá aktivita, společenské chování, pospolitost, právo, dějiny a stát – a pak je zde oblast kumštu a společenského života, hry a kreativity, jíž také neobratně říkáme „kultura“. Kulturou je však celý způsob života lidské společnosti a zde je role státu a jeho konceptu rozhodující, na „ušlechtilé donátory“, o nichž kdysi snil příznivec Velkého Pátku senátor Mejstřík, věřím jen velmi málo.

Asi, že všechny problémy společnosti spolu souvisí, napříč všemi zásuvkami a že černobílá řešení neplatí nikdy beze zbytku.. Nejpodstatnější souvislost je však v hlubší sféře, v oblasti sebe-vědomí a morálního vědomí, v tom, čemu se říká identita země a národa.

Můžeme vytvořit ministerstvo školství a kultury, jež by mělo větší vážnost díky vlivu na vzdělanost země, můžeme mít kupř. ministerstvo kultury, místního rozvoje, turistiky a sportu, které by bylo silné morálně i finančně, zrovna tak můžeme odloučit definitivně církve od státu, (památky mně osobně připadá vhodnější zařadit do resortu ministerstva vnitra, kde by ministerstvo kultury mělo jen gesci), můžeme zřídit ministerstvo kultury, vzdělanosti a informatiky, je to jedno, podstatné je, zda máme kulturní koncept této země.

Právě povrchnost debat o kultuře a jejím ministerstvu naznačují, že globální úvaha, plán, koncepce, to, čemu se říká myšlenka státu (kdo to řekl, že státy žijí a hynou myšlenkami, z nichž vznikly?), na kterou jsme před lety rezignovali, nám dnes schází a měli bychom se k jejímu hledání vrátit. Čím dál víc se ukazuje, že zjednodušené uvažování v parciálních šuplících, v přísně od sebe oddělených oborech, oddělování ekonomie od kultury, kultury od ekologie, ekologie od spravedlnosti, spravedlnosti od školství, školství od vědy a tak dále, bez vědomí souvislosti, je zavádějící a neprospěšné. Jazyk, uměny, školství, věda a výzkum, zdravotnictví, ekologie, řízení, media, etika, spravedlnost, veřejná správa, to všechno jsou úzce, existenčně od sebe odvislé oblasti, vázané kauzálně jedna na druhou a jsou to oblasti kulturní.

Moderní stát je manažerem své substance, své myšlenky. Pyšnit se tím, že náš nový český stát žádnou myšlenku nemá a nepotřebuje, (i s tím jsme se už setkali) je pošetilé, ne-li ještě horší. Mám dojem, že všechny problémy politické kultury, kterými tak bolestně procházíme, mají svůj zdroj mimo jiné právě také v nedostatku této myšlenky. Nemyslím, že si několik mudrců sedne a k večeru tuto myšlenku vyhlásí; soudím jen, že je právě čas ji konečně začít znovu hledat a pokoušet se formulovat. Myslím si také, že jest ji hledat právě v kultuře a dějinných souvislostech. To je ta kulturní politika – protože jakákoliv politika by měla být kulturní. Nejde jen o to 1 procento – bože, setinu! – rozpočtu, které by opravdu mělo být v kultivované zemi samozřejmostí, jde o to, že bychom měli říci, čím jsme byli, čím zůstáváme a čím být chceme. Včetně „samozřejmosti nebo nesamozřejmosti“.

Tento gorod bude buď originální svou kulturou, anebo propadne sítem.To myšlenka a jedině ona totiž odlišuje skutečný národ a opravdový stát od turisticky zajímavého regionu, ovládaného mezinárodními bankami, v němž se o posty a prachy hádají lokální pseudopolitici bez kultury.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama