Reklama
 
Blog | Alex Koenigsmark

Noční rozhovory aneb Komunikace s médii

Jedny lidové noviny, celostátní to deník, měly pěknou reklamní kampaň, jejímž stěžejním heslem bylo: Naše noviny začínají tam, kde jiné noviny končí. Nu, za mého dětství a raného jinošství u venkovské babičky končily noviny zpravidla rozřezány na pravidelné kousky a napíchnuty na hřebík v reterátu.[1] Tam jsem se s nimi pak setkával i já nezletilý a dychtivě se dovídal o světových katastrofách. Jestliže tam onen deník naopak začíná, může to mít něco do sebe… Ale nejspíše to tak nebylo míněno.

Nicméně ta představa mě přiměla pozastavit se nad přímou reflexí a využitím médií konzumenty, řečeno odborně, neboli jak lidé do novin, rozhlasu a televize píší a volají, nikoliv, co s nimi po přečtení dělají.

Někdy začátkem šedesátých let, ještě za totalitního režimu, studoval jeden kamarád novinářskou fakultu a jeho pedagog, takto šéfredaktor jakéhosi týdeníku, se jal vyučovat práci se čtenářskými dopisy. Kamarád, dotázán, jak se dívá na význam dopisů čtenářů redakci, odpověděl, že vychází ze dvou skutečností: za prvé, že do novin píší dopisy jen kverulanti anebo blázni, po případě pitomci, za druhé, že se jim ale musí odpovídat zdvořile, neboť jinak hrozí, že napíší znovu.

Pedagog se na něj strašlivě rozhněval, neboť, jak se ukázalo, napsal o práci s dopisy čtenářů napsal tři knihy a troje skripta, kde vysvětloval, že tyto jsou naopak základem veškeré žurnalistovy práce, takříkajíc důkazem jeho bytí a stvrzením smyslu médií – a přítel měl veliké problémy, aby nebyl ze školy vypuzen, ačkoliv samozřejmě poněkud žertoval.

Reklama

I když opravdu jen poněkud. Už tehdy docházely do redakcí především na straně jedné nepodepsané dopisy, respektive udání, dále podepsané, ale falešnými jmény a neexistujícími adresami, na druhé straně pak stížnosti, respektive udání, podepsané pravými jmény, vesměs zasloužilými členy Strany nebo uličních výborů. Možná i právě proto tehdy skutečně normální lidé s médii příliš přímo nekomunikovali.

Zato dnes se s přímou komunikací roztrhl takříkajíc pytel. Ale zdá se mi, že platí přítelův axiom. Všechna média po nás stále chtějí, jako kdyby to opravdu bylo jediným potvrzením smyslu jejich existence, abychom jim posílali esemesky, volali jim, psali a mailovali, hlasovali a něco u nich vyhrávali. Osobně sice podobně jako neznám nikoho, koho se ptala některá sociologická agentura na jeho volební preference, neznám ani nikoho, kdo by v těchto kontaktních pořadech něco vyhrál, ale věřím, že existují.

Možná, kdybych se překonal a napsal jim nebo zavolal, že bych vyhrál taky, napadlo mě. Abych se připravil, začal jsem takzvané kontaktní pořady nejprve sledovat. Ukázalo se, že nejveselejší jsou rozhlasové. Zřejmě se občan, telefonující do televize, obává, že nějakou technickou schválností bude vidět a tudíž se zostudí nebo prozradí – zatímco v rozhlase má podobný (falešný) pocit anonymity jako na internetu.

Brzy se mými favority staly noční kontaktní pořady v rozhlasech. Ačkoliv na privátních stanicích se dá vyslechnout leccos pikantního, dávám přednost vysílačkám veřejnoprávním. I ony ale jednak naplňují pravidla přítelova axiomu, zároveň však i návod pedagogův. Účastnit se aktivně kontaktního pořadu nicméně může být nebezpečné. Viz níže. Nejčastěji volají opilé staré dámy. Některé si šlapou na jazyk a občas slyšíte žblunkání, jak si dodávají energie během rozhovoru. Typický rozhovor vypadá asi takto – opilá stará dáma volá do jazzové dvouhodinky.

Dáma: Dobrý večer… škyt. Jsem slyšet?
Moderátorka: Ale dobrý večer, vítám vás v pořadu Jazz v noci, je to pan Jiří?
Dáma: Jsem slyšet? Kdo je Jiří?
Moderátorka: Ach, paní Saša!
Dáma: Já váš pořad prostě miluju…
Moderátorka: Dobrý večer, to jsem ráda, že vás slyším, ztlumte si prosím rádio, abychom se lépe slyšeli.
Dáma: Chci vám říct, že váš pořad – prostě miluju…
Moderátorka: Kdybyste – to jsem moc ráda – to rádio…
Dáma: Miluju. Jste báječná. (Žblunky, žblunky, nalévání sklenky). Víte, já žádnej váš pořad nikdy nepromeškám…
Moderátorka: To jsem moc ráda. Dnes se ptáme na vaši oblíbenou jazzovou desku. Máte ráda nějaký orchestr nebo…
Dáma: Moje nej… promiňte, jsem taková citlivá… já poslouchám váš pořad. Mám vás moc ráda… pane… paní. Víte, já jsem… to Masaryk… a ten jazz…
Moderátorka (má radost): Máte nějakou vzpomínku na Masaryka? On měl rád jazz?
Dáma: Prosím?
Moderátorka: Na pana prezidenta Masaryka…
Dáma: Váš pořad je můj nejmilejší. Já bych vám chtěla strašně moc poděkovat, za všechno, co říkáte a jak jste taková… (žbluňky, žbluňky)… laskavá, víte…
Moderátorka: To jsem moc ráda… A ty vzpomínky na Masaryka?
Dáma: Víte, inteligentní a vzdělaná žena dnes… to není lehké… Proto poslouchám váš pořad. Já ho poslouchám pořád. Já bych vám chtěla moc tento… poděkovat…
Moderátorka: Moc děkuji a dáme příležitost dalšímu posluchači…
Dáma: Počkejte, já jsem vám ještě chtěla povědět, že na tu televizi se nedá koukat… takový pořady hrozný…ale vy jste taková hodná…
Moderátorka: Děkuju… a ten Masaryk…
Dáma: Ten by byl dneska zdrcenej… já vám to říkám…

Moderátorka pouští desku What a wonderful world. Ještě je chvilku slyšet žblunky žblunky.

Když posloucháte ty pořady častěji, zjistíte, že těch volajících je jeden okruh a už se asi znají, jako respondenti statistických a demografických průzkumů, kteří se scházejí v hospodě. Ti, kdo telefonují po politických diskusích si dokonce i nadávají a vyčítají redaktorům, že se ten debilní socan Krupička ze Severních Čech už zase dostal do vysílání – Krupička pak spílá v jiný den a jiném vysílání ostatním do pravičáckých oslů.

Můj favorit vysílal v neděli v noci, byl to pán s medovým, až bych řekl teplým hlasem, na rozdíl od jiných neměl jeho pořad pevné téma, nýbrž hovořil s telefonujícími o čemkoliv. Mluvil s volajícími něžně a nadšeně s nimi stále souhlasil. To je základní pravidlo nočního kontaktního rozhovoru – souhlasit a radovat se. Někdy nedávají ospalí a unavení moderátoři pozor a reagují souhlasně a nadšeně „To je ale báječné“ i na sdělení opilé staré dámy, že jí chcípla kočka. Ale to jsou výjimky.

Rozhodl jsem se, že se do toho také zapojím a zvolil jsem si pseudonym Stáňa z Prahy. Předstíral jsem, že jsem opilá stará dáma a telefonoval jsem pánovi s teplým hlasem každou neděli. Vyprávěl jsem o tolika příšerných neštěstích, jež mne udánlivě potkala, doprovázel jsem je vždy nejprve slzami a pak teprve jsem se pochlubila, jak skvěle to snáším. Také jsem předstírala, že píšu básně, na ty měl pán s medovým hlasem slabost a tu a tam jsem je chraplavě recitovala. Moderátor mě obdivoval, dával mě ostatním za příklad, jak ty rány osudu (pozbyla jsem tří manželů, dvě děti zahynuly na moři, jedna sestra se otrávila houbami a chov psů shi-tzu mi vymřel na mor; mezi zvuky žblunky žblunky jsem o tom třesoucím se hlasem vyprávěla) výtečně snáším.

Časem mě začal pozitivně srovnávat se svou matkou a dokonce vysloveně litoval, že se osobně neznáme, jak říkal, jsme jedné krve… Ostatní na mě žárlily a moderátor je měkkým hlasem okřikoval. Nazdar, Stáňo, volali na mne po několika měsících nadšeně všichni moderátoři i moderátorky kontaktních pořadů. Měla jsem ráda jazz, vážnou hudbu i dechovku a časem mi začala chodit do rozhlasu pošta mého fanklubu.

Jenže – pak mě jednoho dne chytil v tramvaji revizor bez lístku a když jsme se dohadovali, zvýšil jsem trochu hlas. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se jako hadem uštknut otáčí muž o dvě sedadla přede mnou. Leknutím jsem málem zaplatil revizorovi pokutu. Byl to on, moderátor s měkkým hlasem. Jeho radost, když zjistil, že Stáňa je muž, byla zřejmá a projevovala se bouřlivě.

Teď už raději píšu sprosté ohlasy do internetových časopisů. I to je druh potvrzení existence, mé i jejich. (2005)

[1] Reterát – z italského ritirarsi : záchod