Reklama
 
Blog | Alex Koenigsmark

O NESMRTELNOSTI

Nesmrtelnost je starý lidský mindrák. Jakmile člověku dojde, že jednou zemře, logicky ho to musí naplnit nespokojeností: cože, něco tak skvělého, něco, do čeho jsem tolik investoval, co jsem naplnil vědomostmi a úžasnými myšlenkami, totiž já, to že má jít jen tak do prdele? To tedy ne! A tak se snažíme se nějak zvěčnit.

Touha po nesmrtelnosti má mnohé zajímavé formy, někdy i tragické. Například kolega spisovatel Pavka Kuřinec chce být ne slavný, ale ze všech nejslavnější. Za následek to má, že stále víc a rychleji píše, víc a víc, knihy jsou pořád tlustší, až to vypadá, že Kuřinec věří ve známou dialekticko-materialistickou poučku o proměně kvantity v kvalitu. Obávám se, že u knih to neplatí. A navíc třeba Milan Kundera je prostě pořád o něco slavnější a chudák Kuřinec už pomalu ani nespí… Co mu poradit?

Adepti věčnosti se uchylují k nejrůznějším metodám. Jedna paní v sousedství měla velmi ráda svého psa a když pošel, nechala si ho vycpat. Seděl v jejím parádním pokoji na takovém taburetku, na polštářku, který užíval i zaživa a upřeně se na nás díval skleněnýma očima. Byl trochu odporný, ale bylo mi ho líto, ačkoliv se mu nic nedělo. Později se někam ztratilo jedno oko a majitelka ho nahradila knoflíkem, což vycpaninu pozoruhodně oživilo a přiblížilo divákovi. Řekl bych dokonce, že to trosku toho čokla polidštilo.Víc, než toho psa mi ale bylo líto vycpaného koně v chebském muzeu – je to kůň, který padl pod Albrechtem z Valdštejna v nějaké bitvě, jenomže nikdy nevím, ve které, snad u Lützenu. Jízda na koni je jeden z mála sportů, ve kterých se jakž takž vyznám a vím, že tomu koni vůbec o žádný hrdinský čin nešlo. Koně dobře vědí, jestli vyhráli dostih, to je jim z nějakého důvodu až na výjimky vlastní – utíkají rádi, chtějí být první a dobře poznají, jestli byli; nechce se jim však ani omylem padnout hrdinskou smrtí. Často se jim to ale stávalo. Když toho koně v muzeu opravovali, pomyslel jsem si, že kdyby nechali vycpat jiného, bylo by to levnější a zase by ten nový kůň mnohem déle vydržel a stejně to nikdo nepozná a je to vlastně jedno… Jenže to by bylo nehistorické a smyslem vycpaného koně je právě jeho historie, dostalo se mi poučení. Nu, především je dost malý, ale lidé byli tehdy taky menší.Každopádně ten kůň působí také velmi smutně a jeho skleněné oči jakoby žalovaly: jak já k tomu přijdu, vlastně už nejsem žádný kůň, jsem jenom kůže, nejdřív ta vřava válečná, pak moje blbá smrt a teď tady ještě pomalu opelichávám… Méně lítosti – skoro žádnou, přiznávám – pociťuji, když vidím vycpaného či sušeného člověka. Viděl jsem v životě čtyři sušené jedince, vynechávám egyptské mumie či mumie v klatovských katakombách (jenže takové mumie vznikaly působením klimatu, nikoliv záměrně), byly to dvě hlavy nepřátel z Jižní Ameriky a ostrovů Fidži v nějakém etnologickém muzeu a v Sofii jsem shlédl vycpaného Georgi Dimitrova a jak jinak, v Moskvě zase vycpaného Vladimíra Iljiče Lenina. Oba vypadali spíše smutně. Vycpávat své náčelníky původně pokud vím jiné kmeny, než Indiáni Maui, ostrované Fidži, ve zvyku neměly, původně ani Rusové a Bulhaři. Kupodivu s tím přišli až programoví vědečtí materialisté. Vycpaný génius měl sloužit jako trvanlivý suvenýr. Typické myslím je, že pokus o suvenýr vznikl rovněž u nás, byl však proveden nedbale a ubohý první dělnický president se prý začal kazit a uhníval, ačkoliv byl podle obecného názoru léta preparován lihem.Dnes myslím by byli kandidáty na preparaci zejména slavní fotbalisté.Nad vycpaným géniem se neubráníte všelijakým pochybným myšlenkám. On tam tak leží, zpravidla má dolní polovinu těla zakrytu nějakým lajntuchem a vy si nutně říkáte – má vůbec nohy? Jak tam pod dekou asi končí? A jestli má nohy a všechno ostatní, vnucuje se vám nemilá představa jeho sušených genitálií a konečníku a… Pryč od toho. Proti tomu je vycpaný kůň skoro estetickým zázrakem.Koneckonců, což kdyby se kolega Kuřinec nechal také nakonec vycpat? Jen ale pozor – na pomníku se dá leccos opravit, například lze postavit sochu v nadživotní velikosti. To v případě vycpání nelze… Vycpaní vypadají spíše zmenšení. Jak říká přísloví, kdysi poněkud neslušně upravené mým otcem, není veliký trpaslík, i kdyby se mu na hoře postavil.(2005)

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama