Reklama
 
Blog | Alex Koenigsmark

O přátelích partyzánech

Vždycky tak patnáct - dvacet let po nějaké válce nebo revoluci začnou potíže s pamětí. Jedni i druzí paměť ztrácejí a vyčítají to těm ostatním.

 Jedni si přestávají pamatovat cokoliv pěkného, ostatní zase zapomínají všechno nepěkné. Je zřejmé, že čas má jiný význam a jinou délku. Pro třicetiletého je patnáct let polovina jeho života a to, co se stalo před patnácti léty, je příšerně dávno. Pro padesátiletého je to už dosti blízká a důležitá minulost, pro pětasedmdesátiletého jsou padesátá léta včera a nemůže se jich zbavit.  Je to takové kouzlo paměti. Stendhal říká procesu, jímž milující idealizuje milovanou bytost, krystalizace – toto je tedy krystalizace i dekrystalizace…

 

Asi jako se to stalo té babičce v Tatrách, která vyprávěla, jak nosila partyzánům jídlo a pití a akí jej boli vďační – vždy se pekne poďakovali: Danke, liebes Grossmütterchen!

 

Kdybychom paměť neměli, byli bychom chudí, ale šťastní jako kočky. Asi bychom se nic nenaučili, jenže se stejně učíme mizerně, jak říkával pan profesor Cvalín na jedné z četných škol, které jsem v mládí navštěvoval, četných, jelikož mě hodně vyhazovali. Přísloví, jak známo, praví, že se člověk chybami učí a jiný výrok doplňuje, že toliko vlastními.

Reklama

Nu, možná, že i cizími – pozorujeme je, konstatujeme a s potěšením je opakujeme. Tak je tomu i s částečnou ztrátou paměti, jež nás přepadá asi všechny, každého ale v jiné míře.

 

Podobně přepadá národy, jež přepisují své dějiny většinou docela rytmicky.  Nejen na Slovensku po válce se vyrojili partyzáni a odbojoví hrdinové. Partyzánů tak přibývalo, že se nevešli do slovenských hor a tak bylo možné se stát bývalým partyzánem, až  když nějaký zemřel a uvolnil prostor.  Jeden můj kamarád dodnes tvrdí, že za tím účelem byl zřízen celý úřad.

 

Zároveň s tím se v líčení těchto hrdinů odboje, (svým způsobem se v ně  proměnil celý národ, takže bychom z tisku mohli soudit, že u nás žijí jen na jedné straně hrdinové, které ale skoro nikdo osobně nezná  a na straně druhé jen odporní kolaboranti a zbabělci, které také skoro nikdo osobně nezná)  měnil obraz období Protektorátu v děsivý obraz nepřetržitého hororu.

Každý, kdo se v té době oženil, šel tančit, napsal knihu nebo hrál na klavír, se upřímně styděl a vysvětloval, že vyprávěl anekdoty nebo spal se služkou jaksi všemu navzdory – a jelikož to byla zdrcující většina populace, vznikl zajímavý mišmaš.

Vznik nových partyzánů se také dá vysvětlit tím, že nejprve na své hrdinské činy zapomněli a teprve po létech si na ně následkem nějakého otřesu, například po rozhodnutí parlamentu, že partyzáni budou mít vyšší penzi, zase vzpomněli.

 

Každý máme nějaké bývalé přátele. Všechno se mění a tak se někdy přátelství jaksi vyžije, odpadne, jindy se vyčerpá a jindy se zase rozejdete, protože si přestanete rozumět.  Tři moji bývalí přátelé ztratili část své paměti a když se jim někdo – například kdysi já – pokouší to připomenout, odhánějí ho s tím, že už je to banální.

Ale rozhlédnete-li se kolem sebe takříkajíc sub specie aeternitatis, seznáte, že banální je skoro všechno. Některým věcem říkáme banální, protože se dějí i nám a nechceme o nich mluvit.

 

Není to špatná technika – bolševik ji používal ve formě sloganu o tzv. „staré písničce“ – když někdo napsal, že u nás existuje cenzura, porušování zákonů nebo něco podobného, pokrčili rameny a odpověděli, že je to stará známá písnička, že to nepřítel říká pořád. A bylo vymalováno.

 

Mireček měl, jak často svěřuje tisku, blbé první manželství, jež ho nutilo k alkoholismu. Protože si to někteří nemnozí pamatuji, vždycky znovu nad tím žasnou. Vzpomínají si totiž, jak se Mireček zoufale pokoušel přestat chlastat, aby to manželství udržel, jak se jim o tom několikrát vyplakal na rameni – a jak se pak, když to choť nevydržela, celkem snadno sám přesvědčil, že chlastal, jelikož měl blbé manželství. Pravda je jen, že už opravdu nepije. A taky je pravda, že mě už nezdraví.

 

Kamilek zase tvrdí, že ho velice trápily manželčiny nevěry a píše o tom i knihy.  Budiž, literatura není život – jenže někteří nemnozí si pamatujeme, že k nevěrám manželku nutil (a dosti razantně) on, že pořádal doma veselé večírky, končící minimálně aspoň čtyřčlenným gruppensexem. V rámci takového skupinového veselí si mohl užívat s jinými, leč nebýt vinen. Jeho žena to zpočátku nedělala s příliš velkou chutí, ale pak se zřejmě  snažila si aspoň užít, když už se to dělo. Ani on mě nezdraví.

 

Zajímavý způsob úpravy vlastní paměti používá jiný můj bývalý přítel, Ájínek. Nazval bych ji bělidlem. Ájínek vybílil nejen většinu svého prvního i druhého manželství, ale také svou autorskou minulost z té doby, jako kdyby to spolu souviselo. Na nic z toho, co tehdy napsal, si nepamatuje – my někteří nemnozí ano – a pokud už si vzpomene, mávne rukou a říká, že to bylo nevýznamné, pominutelné. Specializuje se na posuzování minulosti jiných a aby to mohl činit se svědomím (to slovo není přesné, zejména v tomto případě, ale nemám k dispozici žádné jiné) hladkým, musel změnit svou minulost. Ani já ho nezdravím.

 

Prostě chtějí být někdo jiný. I já bych byl raději vysoký štíhlý blondýn.   Ze všech tří nejvíc se během té doby, co bílil, proměnil fyzicky Ájínek. Narostla mu zadnice jak farské kuchařce, bříško se mu pěkně nadulo pod tváří starého chlapečka. Mirečkovi zase hučí v levém uchu stále vrtačka, takže si musí do pravého ucha pouštět hlasitou hudbu. Kamilkovi po mozkové příhodě znehybnělo jedno oko a Ájínkovi zachránilo život pět bypassů. Všichni teď musí na sebe dávat pozor.  Nu a tak dávají.

 

Paměť nebydlí zřejmě u každého na stejném místě. U jednoho v uchu, u druhého v oku a u třetího u srdce.  No a já… já si samozřejmě pamatuju všechno, jenom… nějak mi hučí v uších, jedním okem čím dál víc pomrkávám, padají mi vlasy, zuby mám na takových titanových šroubcích a kašlu a…  kde vlastně bydlím?

 

 

P.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama