Reklama
 
Blog | Alex Koenigsmark

Svoboda sprostého slova

Chudý lidi, pravil kdysi můj zvěčnělý přítel Zdeněk Podskalský, nepotřebujou svobodu. Chudý lidi potřebujou peníze… A právě proto se na nich dá tak dobře vydělávat.

V rozhlase skončili rozhovor se zpěvákem a sportovcem a nastala chvíle pro hlasy posluchačů, neredigované a neredigovatelné. První posluchač se otázal, proč zvou do rozhlasu stále ty nevzdělané pěvce a tělocvikáře, proč proboha se k tématu nemůže vyjádřit nějaký profesor nebo doktor… Moderátor rozpačitě odvětil, že jde o to, aby to živé téma zajímalo a přilákalo lidi… proto ty populární figury. A další posluchač volal: Ale to děláte vy, že jsou populární zrovna oni, protože zvete pořád jen idioty, protože jsou populární ze Šťastných Jimů a Story a takových blbin, my ale taky někdy chceme slyšet chytrý lidi, ne populární… Copak nemůžete zvát i nějaké spisovatele, a ne pořád jen ty dva tři?

Moderátor cosi koktal a mně bylo jasné, že ubozí posluchači volají na poušti.

Nikdo, vůbec nikdo z telefonujících volbu hostů nepochválil. Ale byli to samí starší, pošetilí lidé z provincií… Zřejmě se jich nikdy neptal žádný tazatel ze sociologických průzkumných společností. Mně se ale také žádný nikdy neptal… Druhý den hovořil moderátor pro změnu s dvěma poslanci.

Reklama

Nedávno mi zatelefonoval přítel nakladatel, velmi vzdělaný a inteligentní muž, – no jak to jinak říci, výsostný intelektuál – a řekl mi, že přečetl několik prvních textů mé knížky a musí mě jen varovat: je to bohužel hodně intelektuální…

Samozřejmě vím, jak to myslel. Naznačoval mi těmi slovy, že mé malé eseje a fejetony se nemusí tak dobře prodávat, jak by potřeboval, že jsou totiž příliš „náročné“. Zamrazilo mě ale – kam jsme se to dostali?

Odjinud: vyprávím v klubu přátel slušného vína o svém názoru na soutěž „superstárů“ – shledávám ji stupidní, respektive mi jde na nervy podlézavost médií vůči otravnému klání pěvců hluboko pod Wartburgem, a už dlouho tvrdím, že abychom se z toho zpitomění vzpamatovali, potřebujeme těchto soutěží vysílat tak deset, dvacet měsíčně. Pak budeme doufejme mít několik tisícovek slavných Sámerů s pootevřenou hubinkou a nikdo se v nich už nevyzná, lidi to přestane zajímat a pak, snad, to bude zase normální.

Přátelé, nejen ředitelé všelijakých kanálů a majitelé reklamek, ale redaktoři, či podnikatelé všeho druhu, se na mne dívali s jakousi užaslou nelibostí a jeden řekl – takhle elitářsky ty se na to díváš? Patřit k elitě asi není nic špatného, namítal jsem, takže ano, takhle, elitářsky, se na to dívám, protože myslím, že je to příšerná hovadina, – ale úspěch jsem neměl.

Ještě odjinud: učinil jsem následující den malý sociologický pokus a vyptával jsem se známých i jen tak náhodných setkání na panenku Barbie a jejího „přítele“, tuším, že se ten igelitový panák jmenuje Ken. Ukázalo se, že jim až na naprosté výjimky panenka nepřipadá ohavná, že jim totiž vůbec nijak nepřipadá; je pro ně samozřejmá, všudypřítomná a úžasné je, jak skvěle se prodává. Na otázku, zda se ji také líbí, se spíše ošívali a dávali spíše najevo, že na tom nesejde. Hnusná panenka se stala symbolem úspěchu.

Úspěch se neposuzuje. Úspěch, jako polévka Maggi v jedné reklamě, za sebe mluví sám.

Je hodně definic svobody. Nemám v úmyslu k nim přidávat novou. Když jsme v roce 1989 „svobody“ dosáhli, vtrhl mimo jiné do našeho tisku, divadla, zjednodušeně řečeno do našeho kulturního prostoru příval sprostých slov. Hlavně jedné části undergroundu se zdálo, že sprostá slova jsou na tom jako utlačované skupiny, že osvobození se od totalitarismu a svoboda projevu spočívá mimo jiné také v tom, že je možné, ba nutné mluvit a zpívat veřejně o prdelích a – no, další slova si každý může domyslet.

Bylo mi to líto, protože zejména na scéně je sprosté slovo občas mimořádně účinné, ať už má vyvolat smích (Ubu) anebo podtrhnout myšlenku (Götz von Berlichingen) – ale nesmí se stát jen ubohou banalitou, jen umatlanou koprolálií.

Dodnes mnohý podléhá dojmu, že právě v té koprolálii je jakési testování demokratičnosti a svobodomyslnosti společnosti. (Odkazuji zde na existenci jakési hudební skupiny, která si dala jméno Píča. Její vedoucí, k mému překvapení už postarší pán, bývalý emigrant, byl s ním rozhovor v Reflexu, soudí, že její název je právě jaksi testem demokracie této společnosti – nu, lepším testem by asi bylo, kdyby zároveň vystupoval on sám pod uměleckým jménem Čurák, ale k tomu nejspíš nedojde.)

Jenže, obávám se, jistěže se člověk svobodný může mazat hovnem, chce-li, ale neučiní ho ani svobodnějším, ani hezčím, toliko smradlavějším. Postarší občané, kterým ta slova nevoněla, se báli protestovat, aby si o nich mladí nemysleli, že nějak lpí na komunistické úzkoprsosti.

Nicméně se tím otevřely jisté dveře. S požehnáním míst tehdy politicky nejvyšších rozléhala se kryptádia halami a divadly, objevovala se na titulech básnických sbírek a zdálo se, že je to jenom projevem štěstí a opojné volnosti. Můj zemřelý přítel Zdeněk Podskalský tehdy řekl větu, jejíž hloubku jsem tenkrát neuměl ocenit: Většina lidí je chudejch. Jenže chudý lidi, pravil, nepotřebujou svobodu. Chudý lidi potřebujou peníze… A právě proto se na nich dá tak dobře vydělávat.

Neuvažoval tak sám. V tomto duchu, ale opačným směrem, pak Vladimír Železný (ale nejen on, v tom stál takříkajíc na ramenou obrů) učinil ještě významnější objev, totiž, že nejbohatší jsou právě ti nejchudší, respektive že jen ti nejchudší vás mohou učinit skutečně bohatým. Jestliže vám totiž deset milionů lidí bude denně posílat dvě koruny, jste za několik měsíců miliardářem a oni nejenže nezchudli, ale ani to nepostřehli. Marx (či přesněji dialektici) měl pravdu: ale ano, kvantita přerůstá v kvalitu…

Když zakládal V.I.Ž novou televizi Nova, postavil ji právě na svém objevu. Vyšel nevkusu naproti, rozrazil razantně dveře a laťku umístil deset centimetrů nad zem (a to doufám, že mu nelichotím). Vytvořil společenskou objednávku (vzpomínáte, jak Werich říkával: „to je blbý, to se bude líbit“?) a pak ji s pokrčením ramenou – ne já, to oni! – počal svědomitě naplňovat.

Hloupost se stala pozitivním měřítkem, slovo intelektuál nadávkou. Zatím se ještě neříká „slyším-li slovo kultura a intelekt, sahám po revolveru“ , ale revolver si už může koupit každý.

Víme, že ty dveře nejdou zavřít a laťku nelze zvýšit. Milovníci svobody zakládají skupiny se sprostými názvy a zfetovávají se v koutech drogami, které jim tak nějak nikdo nebrání si kupovat. Po korunách a padesátnících, v reklamě na prášek do pečiva a punčoškách pro odpornou panenku vznikají poklady jako z Alibabovy jeskyně, jen džin se do flašky nevrátí, stává se akcionářem a lesk zlata je dovedně maskován šerosvitem. Blbečci s pootevřenou pusinkou k tomu vřískají a tančí, na rautech se zadarmo krmí hrdinové tabloidů, vypravují si o tom, kolik aut minulý týden rozbili a nikdo jim neklade otázky, jaké i či y se kde píše. Není k tomu společenská objednávka.

Dalo by se říci, že jde o klasické moderní spiknutí; jak známo, nejmocnější a nejstrašlivější jsou ta spiknutí, jejichž členové se navzájem nikdy nesešli, neviděli se a neslyšeli a nejen to, ani se navzájem nedomluvili, nedohodli a jen ti nejchytřejší z nich vůbec tuší, že členy nějakého spiknutí jsou.

Změna našeho světa je nejspíše právě dílem takovéhoto spiknutí. Kdybychom o něm věděli, možná bychom se byli pokusili o obranu – ale neviděli jsme je, jako nevidíme bakterii. Ať už to byl něčí záměr, nebo jen náhoda, podařilo se z kulturních pracovníků a jejich organizací vytvořit vzájemně nedostatečně komunikující, podezírající se a kádrující nesourodý houfec, který se nemůže na ničem sjednotit. Mezi tím se cenzura grošem, „prodejností“ a „sledovaností“ – v uvozovkách záměrně – stala pomalu horší, než ta někdejší ideová, jelikož nepronásleduje jen některé myšlenky, ale v zásadě jakékoliv, protože určuje jako rozhodující vkus hlupáka – a tím ho zároveň vytváří.

Aby se to všechno mohlo stát, museli nás koprolálové donutit ke koprofágii, musely se otevřít dveře vulgaritě, vulgarita otevřela dveře nízkosti, nízkost pekuniarismu… a tak dále. V tom je spojení těch tří anekdot.

Je obtížné bránit jako nejvyšší hodnotu něco, co se dá prostě koupit – a jistě jste i vy slyšeli o tom, že podobně jako na mučení promluví posléze každý, jde jen o stupeň trápení, je také v nějakém okamžiku zkorumpovatelný každý, jde jen o výši a formu korupce. A to oni – ale kdo jsou Oni? – vědí.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama