1.
CO ON TÍM CHTĚL ŘÍCI?
Jistá Marie nikdy neslyšela větu, kterou někdo vyslovil, tak, jak ji on vyslovil. Nikdy nevěřila, že dotyčný chtěl říci, co řekl. Vždycky se zastavila a řekla si: proč on mi to říká a proč to říká takhle? Aha, to on mi chce naznačit, že… A odpovídala na to, co si myslela, že ten dotyčný říci chtěl.
„Nevíš, kolik je hodin?“, zeptal se Tomáš Marie v kavárně.
„Proč se ptá mě?“ přemýšlela Marie. „Mám sice kabát, takže není vidět, jestli mám hodinky, ale hodiny jsou na věži, ta je sice za ním, konečně to nemůže být tak důležité, číšník by mu to jistě řekl, možná měl schůzku, aha, na chodníku jsem potkala jeho matku, tak je to…“
“Tvoje matka tu už nebyla, když jsem přišla,“ řekla nahlas.
Dotyčný se zpravidla zarazil a jako kdyby chytil infekci, zauvažoval jako ona.
„Já jsem se jí zeptal, kolik je hodin, ona mi odpověděla, že moje matka už tady nebyla, to znamená, že s ní buď chtěla mluvit, ale nemohla – ale proč a o čem, sakra? Anebo, že spolu mluvily a moje matka – nebo ona sama – nechtěla, abych věděl, že se sešly a proto mi říká, že tu matka už nebyla… Jestli nechtějí, abych něco věděl, co můžou mít společného? Jestli se na mě nějak domluvily… Pro jistotu řeknu, že matka je báječná.“
„Matka je báječná,“ řekl.
„Co tím chce říct?“ začala uvažovat ona, „matka, báječná, chce mi naznačit, že bychom si rozuměly, ale proč by to dělal? Nejspíš se se mnou chce rozejít a chce mě takhle na to připravit.“
Touto logikou se ona dostala do blázince a on skončil na záchytce. A to vše jen proto, že chtěl vědět, kolik je hodin.
Tím chci jen naznačit, že například většina politických komentářů se zakládá na stejné logice, jen s tím rozdílem, že na oněch dvou místech bychom mohli skončit my. A to ještě možná nesprávně připouštím, že politici chtějí říci, co říkají, anebo, ještě hůř, že to vůbec vědí.
2.LUXUS
Luxusní je oblíbené slovo našich novinářů. Netýká se ale nikdy například amerického prezidenta nebo někoho z těch novinářů. Ještě jsem nečetl, že Bush někoho přijal ve své luxusní vile nebo že známá investigativní novinářka přijela v luxusním automobilu. To slovo je pro ně trochu nadávka (a při tom ti, kdo ho používají, se vesměs považují spíše za pravičáky a neuvědomují si, že jim tak na mozku šplouchá socík) a na opravdu bohaté se nevztahuje. Když našli mrtvého ministra na Ukrajině v chatě, byla to „luxusní“ chata, když bydlí nějaký novináři nesympatický poslanec, pak v „luxusním“ bytě.
Jaká je ale definice luxusu? Luxus je relativní.
Vzpomínám si na jeden bulharský příběh, hrdiny nebudu jmenovat. Byl jsem s přáteli v Sofii za divadlem (hráli tam mou hru, jedinou, kterou jsem v životě napsal naprosto cynicky jako „přitakání životu“, které nesnáším, protože je většinou právě vykalkulované na úspěch a pro peníze, asi jako když píše Neil Simon – a proto měla asi největší finanční úspěch a hrála se v několika zemích; bohužel jsem v sobě nikdy sílu zase pěkně a výhodně přitakat už nenašel) a kolega, který tam měl mezi herci kamarády, si vypůjčil volhu a jeli jsme navštívit jeho přítele, význačného bulharského autora do jeho chaty v horách, varováni předem, že chata bude „luxusní“ – tehdy ne jako nadávka, ale s přídechem závisti.Hory byly úžasné.
Dnes lituju, že se tam už nejspíš nebudu mít čas a příležitost vrátit. Chata byla ve vesnici na hřebenu Rodopi, vesnice byla kamenná, černá a šedá, nad hranicí mraků toho dne, jako zvláštní slunečný ostrov v moři bělavé vaty. Byl tam nádherný černý kamenný kostelík plný stovek ikon v řadách nad sebou, některé musely být velice staré, ale kostelík nikdo nezamykal a nikdo nehlídal a nikdo v něm nekradl. Myslím, že dnes už tam ty ikonky nebudou, v Bulharsku také zvítězilo tržní hospodářství – totiž, v tom to není, spíš v tom trhu bez přívlastků, tedy i bez charakteristiky zboží jako kradeného a ty ikony jistě skončily někde v německých či amerických obchodech se starožitnostmi. S hanbou se přiznávám, že je mi až líto, že jsem také žádnou neukradl.
Chata byla asi tak luxusní, jako kterákoliv chata v Brdech. Byla dřevěná, dřevo bylo světlé, namořené a nalakované, měla okna, byl tam záchod, koupelna a krb. Spisovatel seděl, když jsme vešli, jak se sluší za psacím stolem. Vypadal velmi dekorativně, měl orlí nos a hřívu šedých vlasů; bohužel, když vstal, byl stejně vysoký, jako když seděl. Mluvili jsme kombinací angličtiny a ruštiny, nikdo z nás neuměl francouzsky, kteroužto řečí spisovatel prý hovořil plynně.Zavolal cosi, co jsme později se naučili rozpoznávat jako oslovení „baj Ivan!“ a do místnosti vešel pozoruhodný muž, který jako kdyby vypadl z Mayovy knihy V zemi škipetarů, měl tři zuby, mohutný svislý knír, oblečený v turecké nohavice, na hlavě měl fez a oblékl si vyšívanou vestu. Nikdy jsem neviděl člověka, který by měl nohy více do O, než baj Ivan. Spisovatel nás požádal, abychom ho oslovovali křestním jménem a poslal baj Ivana pro cosi, čemu jsme nerozuměli, ale zdálo se mi, že jsem zaslechl slovo rakija. Nemýlil jsem se. Křivonožec se vrátil a nesl demižónek s kořalkou, jednu celou tlačenku a rohlík. Spisovatel zesmutněl a vysvětlil, že víc chleba v domě není. Rohlík byl tvrdý a ani to nebyl rohlík, spíš syrník.
Asi za půl hodiny spisovatel zesmutněl ještě jednou, podíval se na hodinky omega a řekl, že bohužel musí pryč, protože má předvolební shromáždění a pak jede na zasedání ústředního výboru strany, ale my že máme v chatě zůstat a všechno že je naše. Tím mínil zbytek tlačenky a rakiju.
Po jeho odchodu vyšlo najevo, že škipetar je sice sluha spisovatele, ale z lásky a úcty k němu, jinak že jsou spolužáci a přátelé. Pobídl nás, abychom spokojeně jedli tlačenku a pili kořalku a posadil se k nám. Zdálo se mi, že se pudruje čubricí.
Chtěl vědět, co dělám a když jsem mu řekl, že píšu divadelní hry, dolil mi vražednou porci pálenky a pravil: Ja sam negramotan člověk, ale to tebi kažem, piši kao Šekspir. Musel jsem mu to slíbit, ačkoliv jsem věděl, že to nemůžu splnit.
Našemu řidiči se udělalo po rakiji špatně a dolů jsme museli řídit střízlivě a střídavě my ostatní.Nicméně nám po návratu záviděli, že jsme ten luxus zažili.